Jsme Zrní. Něžný artbrut, kladenskej uhelnej zen. Na hudbě nás baví objevovat nový možnosti a kombinace. Hrát si, bejt spolu v hudební krajině, kterou společně vytváříme. Baví nás zkoumat, vyjadřovat a sdílet svý pocity. Většina našich písniček vzniká společnou improvizací. Hodně nás inspiruje příroda, její trvalý principy, krajina, lidová hudba, ale stejně tak elektronická doba, do který jsme se narodili. Zpíváme česky. Je nás pět. Hrajeme spolu od roku 2001 pořád ve stejnym složení. Hudbou chceme šířit chuť pozorovat, fascinovat se, brát život jako hru a velkej zážitek. Na outfit sere pes. Zrní je hra, kladenskej uhelnej zen.

Potkali jsme se na gymnáziu. Roztroušený v různých třídách, na chodbách jsme se párkrát potkali, jak si neseme svoje nástroje, seznámili se s tím, že si v pražský Celetný ulici budeme vydělávat hranim do klobouku. Jezdili jsme studenti stopem o víkendech Kladno-Praha, na ulici pak hráli: housle, flétna, kytara, zpěv, někdy nějaký bicí, a s pár stovkama jsme se vraceli. Pamatuju si jak hrajeme 23.prosince, tenkrát jenom ve dvou, vážnohudebně: flétna s houslema, ruce jsou zmrzlý a půl hodiny jsme obklopený zvědavýma dětma školkovejma s paní učitelkou, je to milý, ruce rudý, turisti se k nám nedostanou a my nevyděláváme nic, pak policie: „tak pánové..“ a my jedeme domu. Neni na dárky.

Ale cosi záhadnýho nás na tom neuvěřitelně bavilo. Postupně jsme se začali scházet častějš, skamarádili jsme se přes muziku skrznaskrz, jezdili na vandry, vandrovali, a všude s nástrojema. Začali jsme dělat vlastní písničky a slíbili si věrnost na život a na smrt, a taky že budeme nejslavnější kapela všech dob. Pojmenovali jsme to Zrní. Někde od tenkrát nemáme víkendy jiný než zkouškový. Zkoušíme. Nejdřív u nás ve sklepě, pak si platíme zkušebnu, světlou, prostornou a drahou, a teď už zas ve sklepě. Tmavym a chladnym. Ve sklepě caita, basisty už několikátym rokem, se zázračnou tolerancí jeho rodičů, kteří nad námi pochutnávají si na nedělním svátečním obědě a sklenky se natřásají.